Jarně letní den

Jsem ve svém domečku na kraji velké kopretinové louky, okénka otevřená, zahrádka provoněná denivkami a pivoňkami. Okolo lípy v květu hučí včelami, ptáci zpívají a předhánějí se v letech na trávník. V čerstvě posečené trávě mají prostřený stůl. Občas má straka snahu přiblížit se ke stromu a malí ptáci, kosi, červenky a jiní ji pěkně prohánějí, křičí na poplach. Stojím si uprostřed toho hemžení i klidu a cítím v sobě chvění. Toužím, aby se vrátka otevřela a vítr přivál Tvou vůni až ke mě do kuchyńky, kde vařím kávu. Jak ráda vytáhnu z almárky další květinkový hrníček..:o)) Položím na mísu o pár koláčků více a vykouzlím úsměv plný teplého světýlka jen pro Tebe... usedám na zápraží, jen tak na schodeček... hrníček postavím na kamennou dlažku a opřu se o futra... Z pohledu blíže zemi vypadají květinové záhony úplně jinak a louka před chaloupkou jako sněhová pláň... Čmeláčstvo a jiné bzučící tvorstvo je člověku blíž a jejich píle, pokora a snaživost je přímo nakažlivá. Těším se na práci v kuchyni.. ráda bych Tě překvapila něčím dobrým k večeři... a třeba už budeš doma dřív a obejmeš mě, pohladíš a budeš povídat.. sedět vedle mě na schodku s hrníčkem v dlaních..

I Tvé mlčení je povídání, Tvůj úsměv polibek a pohlazení :o)) Ach jo, snění končí, zvoní mobil - Miláčku, nestíhám, přijdu později - tohle čítám budu číst..... "Miláčku, jedu k Tobě, budu doma za chvíli, těším se... " Páni, kruciš - to je bomba... co teď, nemám večeři ??! Ale nakonec nač žvanec :o)) ten je až na posledním místě... Chystám hrníček, koláčky... branka klepla a ve dveřích stojí úsměv, pohlazení, políbení - Ty s otevřenou náručí :o)) "Mám pro Tebe dárek , moje milá " Hmmmm ..... "Z které ruky chceš ? " "Z levé od srdce " Malá krabička a v ní perleťové srdíčko na stříbrném řetízku... nádherné...:o)) :o)) v pravé ruce voňavá kytička lesních jahůdek..... Vzduch je jako vlažná voda, láska jako pěna na ní a vůně jako líbání .... káva stydne, pomalu se šeří.... večeře ??? právě večeříme :o)) :o)) jarně-letní den končí, aby zítra přišel další a po něm jiný........ každý z nich bude jiný a v každém z nich budu na Tebe čekat..... :o)) s večeří .o))

Ráno nakouklo okénkem do světnice, zvědavě natáhlo sluneční paprsek a odhrnulo jím záclonku. Šimrá mě jím na tváři, jezdí po očích a obnaženém rameni. Ležet v pelíšku už se nedá. Stejně je třeba chystat snídani a chci vyprovodit svého muže do jeho pracovního dne. Ovčí kožíšek před postelí hřeje, nohy jsou ještě teplé zpod peřiny a jen se mazlivě zavrtí do kožíšku. Srovnat pyžamko, papuče a vijó směr koupelna, směr kuchyně .... Za malou chvíli Tě slyším jak scházíš se schodů z podkrovní ložnice dolů - hlasité dobré ráno - zní chalupou jako dvouhlasná píseň. Káva voní na stole, v konvičce mléko, med , máslo a chléb... S chutí se hladově pouštíme do jídla. Krásný den začíná, den plný úsměvné pohody.

Vím, už půjdeš, měj se pěkně, krásný den... políbení, pohlazení, objetí a úsměvy... Jedny, druhé, třetí dveře klapnou a je ticho. Auto sjíždí pomalu okolo zahrádky a mizí za zatáčkou. Zůstávám sama v klidu, je tichounko jen hodiny jsou slyšet a ptáci venku..... bude krásný den.

Dny běží jako malí koníci, jeden za druhým, letní čas malovaný slunkem a modrými mraky staví kulisy našim životům. Ach jak se mi poslední dny těžce vstává a na mléko se nemohu ani podívat, jen bych jedla zavináče a sklenice okurek povážlivě mizí z komory jedna za druhou...

Vracím se z města a cesta autobusem je utrpením... už abych byla doma, v pohodlném křesílku a nic se se mnou nehoupalo, neskákalo a bylo všechno v klidu... I já musím být chvíli v tichounku, zažít si svoji radost, těšení a dumání nad tím co se všechno stane a stalo... Život se nám změní a to velmi podstatně... kam dáme postýlku... jaký kočárek a co vůbec řekne on..??? otázky, otázky... Únavou jsem usnula v křesílku a vzbudilo mě bouchnutí dveřmi, hlasité ahoj... kdepak je má víla... Ve dveřích stojí úsměv, polibek, objetí, budoucí otec... Klekl si ke mě a směje se. Ty jsi usnula, viď ... Hmmmm "Mám pro tebe překvapení " Ruce mi leží volně v klíně a usmívám se - celá, očima, ústy, celým tělem... Váhá, co mám, když neschovávám ruce. "Podej mi ruku - levou od srdce. " Oběma rukama tisknu jeho ruku na své bříško. "Budeme mít miminko".

Líbá mě, usmívá se, je šťastný.... Dnes vaří on... pro mě jednoduše - párky, rohlík a sklenici okurek ... ranní nevolnosti brzy ustoupily a cítila jsem se nádherně. Chutě na všechno možné se stupňovaly a měli jsme z toho kolikrát fakt srandu. Kombinace jídel byly neuvěřitelné a jíst bych mohla pořád. Jíst a spát. Vybírali jsme stále dokola jména. Pro kluka jsme se shodli celkem brzy, pro holčičku ne a ne. Kočárek jsme vybrali a dohodli se, že jej koupíme až bude miminko doma. Bříško rostlo a už bylo pěkně kulaté, každou chvíli hrbaté lokýtkem, kolínkem nebo šlapkou..

Položí-li na bříško ruce táta, najednou děťátko ožije. Jakoby jej poznalo. Zapře se mu do dlaně nožkou, kolínkem a nechá se hladit... Léto vystřídal podzim a blíží se zima. Připadám si jako koule, neohebná, pomalá, ospalá.... jsem pěkně protivná a můj muž s úsměvem všechno zvládá, čímž mě popuzuje ještě více. Občas se trošku pohádáme... Čas porodu se blíží. Za okny plno sněhu a je jej třeba stále odhazovat, aby byla přístupná cesta a mohli jsme v případě potřeby odjet do porodnice. Dneska je mi obzvláště divně. Nic nechci jíst, jen snad pít a mám zvláštní pocity v zádech, v podbřišku... Odpoledne ujíždíme do nemocnice. Čas v porodnici se podivně táhne, úplně jako v jiném světě. Jenže ne napořád. Najednou zase letí a letí.... zrovna tak se stupňují bolesti, zrychluje dech a všechno na světě je bez významu, záleží jen na této chvíli, na tomto okamžiku... Jsem střed světa a mé dítě sluncem. Po půlnoci se narodila holčička. Krásná, nádherná... naše dcera. Můj muž sedí u našeho lůžka, drží v náruči bílý vrnící uzlíček. Je podivně zjihlý, v očích slzy a hladí peřinku něžně a něžňoulince. Holčička je ještě celá scvrklá a rudá, ale nám připadá nejkrásnější na celém světě. Její táta si ji nosí a usmívá se na ni a už mu zřejmě s konečnou platností došlo, že tohle mrňavé stvořeníčko je jen jeho princezna a on ji nikdy neopustí, vždycky bude její rytíř, její pomoc, opora a milující tatínek.

Domů si nás přivezl v jiskřivém zimním dni, do teplé chaloupky pod lipami, na pokraji velké louky. Tady bude domov nás tří. Mě, jeho a Alenky.

"Něco pro tebe mám - natáhni ruku a zavři oči "... zavírám oči a do dlaně mi položil něco zvláštního. Obrázek. Malý obrázek. Pod sklíčkem na okrovém ručním papíře jsou vylisované čtyřlístky a uprostřed malá kytička z lesních jahůdek. "Vylisoval jsem je vloni v létě a pak je nechal zasklít. Je v nich léto s tvými úsměvy má vílo .... Je v nich zakletá má láska k tobě. "

Život v chalupě běží od kamínek k postýlce, od okénka ke stolu, od almárky ke křesílku, od kočárku k pelíšku a zase naopak a potom zpátky. Alenka běhá... batolí se a radostí přibývá. Pohled z okénka je neustále stejný, já jsem stejná, táta je stejný, ale děvčátko je veselé a stále se něco učí..... roste a vaří potajmu pod peřinkou ve své postýlce štěstí nás tří...

Konec, zvonec...

Přeji krásný den a tichounkou pohodu, jen tak, aby se něco dělo a bylo příjemno.
Staňka