Terapie a léčení

Každý máme svou osobní zkušenost s bolestí, ať už to byla bolest tělesná, nebo mentální. Je obtížné o tom hovořit, protože jakkoli citlivá slova použijeme, vždy se najde někdo, kdo naše subjektivní zkušenosti s bolestí zesměšní přirovnáním ke své vlastní bolesti, a dodá: "Nikdo si neumí představit, jaká bolest to byla." Přesto ale je třeba o bolesti a utrpení hovořit. I kdyby to bylo jen ono sdílení, i to je počátek hlubšího porozumění universálním aspektům lidství. Při pokusu o zevšeobecnění ale musíme odložit jakékoliv srovnávání vlastního utrpení s utrpením jiných - takové ty věty "Kdo trpí nejvíc?" - a soustředit se na vlastní zkušenost. Jen tak se začneme učit, jak s bolestí či utrpením naložit, jak ho překonat a poučit se z něho.

O léčení většinou lidé hovoří a uvažují jako o ozdravném procesu těla (odstraněním dysfunkcí a bolesti), terapií většinou myslí prostředky a způsoby samotného léčebného procesu. Léčení je většinou vnímáno jako něco, co přichází z vnějšku (obvykle od lékaře, terapeuta nebo jiné o nás pečující osoby). Když cítím nějaký problém, ať už tělesný nebo duševní, nejprve začnu uvažovat o tom, koho požádám o pomoc. Musím zvážit, nakolik důvěřuji moderní medicíně a psychologii, a nakolik je to v rámci mé vlastní zodpovědnosti. Proč chci být zdravý? Je to jen snaha zbavit se bolesti, nebo jde o něco víc? Když o tom uvažuji, musím přiznat, že tak docela nevím, co to znamená být zdravý. Je zde nějaká hranice - kam až může být člověk zdravý? Ví to někdo? Kde to začalo?

Historie léčení má za sebou velmi bouřlivý vývoj, poznamenaný malou úspěšností léčby a příležitostnými "zázraky". Lidé považovali nemoc za "osud", následky hříchu, nebo za práci trestajícího Boha či neřestného ďábla. Staré terapie se soustředily na různé obětiny či slepé přijetí utrpení. Filosofové jako Hippokrates hledali přirozenější vysvětlení příčin nemocí a objevili léčebné působení např. některých rostlin, ale ještě před 150 lety naši předkové nevěděli o původu nemocí téměř nic. Pokud byly učiněny některé objevy, byly většinou náhodné či intuitivní. Přesto měli naši předkové někdy rozumnější náhled na vztah zdraví a nemoci, než my, jenž jsme oslepení materialistickým a vědeckým názorem.

Léčení a terapie prošlo v posledních padesáti letech velkými změnami. V mnoha případech již víme, co nemoci způsobuje a jaké druhy léčby na tu kterou nemoc působí. Některé z těchto objevů se staly široce používané, jiné jsou stále ještě považovány za jakési kacířství. Největším problémem se zdá být jistá konzervativnost zdravotnických profesionálů a institucí. Není tedy překvapením, že pokud jde Diagnostika Staré Číny Tradiční čínská medicína je, pravděpodobně, modernímu člověku nejbližší. Hovoří sice stejně jako ostatní léčitelské směry o energii, kterou neumíme měřit, avšak nezatěžuje nás učením o reinkarnaci (jako indická ayurvéda - nauka o prodloužení života) nebo morálními zásadami. Čínská odnož léčitelství je výhradně o léčení, nikoli o filozofických úvahách. I to je asi důvodem, proč moderní medicína přijala akupunkturu, moxu (léčení požehováním), shiatsu a další systémy vycházející ze staré Číny. V praxi mě ponejvíce fascinuje propracovanost a výsledná přesnost diagnostických metod, vycházejících ze staročínského léčitelství. Lékaři staré Číny používali diagnostiku ve třech na sebe navazujících rovinách. Nejprve se prováděla diagnostika pohledem, pak pulsová diagnostika a na závěr diagnostika jednotlivých energetických drah. Na základě těchto metod se vypracovalo konečné kompozitum, stanovující nejen onemocnění, nýbrž i postup léčby. o individuální zdraví, zájem veřejnosti je velmi kolísavý.

Diagnostika pohledem vychází z intuitivního poznání, že určité fyziognomické rysy svědčí o sklonech dotyčné osoby k různým typům onemocnění. Čínská medicína vytvořila velmi podrobné systémy pro typologii postavy, obličeje, pokožky, ústní dutiny a dalších oblastí lidského těla. Diagnostika pohledem určuje základní předpoklady pro určení diagnózy tím, že přesně definuje predispozice organismu k určitým nemocem. Tepová diagnostika vychází z poznání, že krevní oběh je zrcadlem kondice všech orgánů těla. Myslím, že i konvenční medicína by s tímto názorem mohla souhlasit. Prakticky se tepová diagnostika provádí tak, že lékař stiskne tepnu (obvykle na předloktí) a pozoruje tep z pohledu jeho frekvence, ostrosti a tlakové vlny. Mistři tepové diagnostiky jsou schopni rozeznat až 140 různých variací tepu. Tepová diagnostika upřesňuje aktuální oslabení jednotlivých orgánů na základě diagnostiky pohledem.

Pro upřesnění diagnózy se používá ve staročínské medicíně diagnostika energetických drah. Zatímco předchozí postupy jsou racionálně vysvětlitelné (konvenční medicína uznává jak princip typologie osobnosti, tak princip krevního oběhu jako >zrcadla<), diagnóza nehmotných struktur lidského těla je pro medicínu nepřijatelnou záležitostí. Povznesme se však nad omezení materialismu to, že něco není hmatatelné a pozorovatelné ještě neznamená, že to neexistuje. Umíme snad změřit lásku? Diagnostika energetických drah se provádí požehováním speciálních akupunkturních bodů na těle. Během tohoto požehování se měří tzv. reakční čas tedy okamžik, kdy na tom kterém bodu pocítí vyšetřovaný pocit pálení. Dle naměřených hodnot a jejich porovnání se následně sestaví závěrečná diagnóza a způsob léčby.

Pozoruhodné je, že tradiční čínská medicína nepřihlíží při diagnostice k subjektivním potížím - nejprve se vyšetřuje, teprve potom je vyšetřovanému povoleno sdělit lékaři, co ho vlastně trápí. Lékař tak není při diagnostikování ovlivněn.

SEDM STUPŇŮ OSLABENÍ

Lékaři staré Číny rozlišovali sedm stupňů oslabení organismu a na základě této klasifikace přistupovali k léčení - úměrně závažnosti obtíží. Pro zajímavost nyní uvedu ve stručnosti všech sedm stupňů oslabení a každý si může uvědomit, jak na tom vlastně je.
Prvním stupněm oslabení organismu je únava. Vždy, když se cítíme unavení, dává tělo najevo, že nám dochází palivo, je třeba odpočívat. Akutní únava (např. po probdělé noci) je kontrolkou, která nás upozorňuje, že je třeba načerpat palivo,vyspat se, relaxovat. Chronická únava již signalizuje vážnější stav, který je odrazovým můstkem pro další stupně oslabení.
Neuposlechneme-li prvního varování a zároveň jsme vystaveni nepříznivým vlivům, objeví se druhý stupeň oslabení, sem patří všechna běžná onemocnění počínaje rýmou a nachlazením, přes angíny a chřipky až po zápal plic. Imunitní systém již musí vynaložit nemalé úsilí, aby nápor zvládl. Třetí stupeň oslabení se projeví patologickými změnami krve - počínaje zvýšenou sedimentací, přes chudokrevnost, chronickou acidózu, problémy s krevním tlakem až po leukémii.
Čtvrtý stupeň oslabení se projevuje především na úrovni psychické - vzhledem k tomu, že je oslabený imunitní systém, přejde psychika do obranné pozice. V takovém případě se objevují deprese, pocit lítostivosti, špatná nálada a apatie. Samozřejmě se to netýká psychických problémů v důsledku vnějších okolností.
Pátý stupeň oslabení je v čínské medicíně považován již za vážný. Jde o choroby jednotlivých orgánů. Imunitní systém jako celek selhal, tak se nám alespoň snaží dát najevo, že něco není v pořádku - dochází ke zhoršení činnosti jednotlivých orgánů a orgánových soustav. Patří sem žaludeční vředy, dysfunkce jater, ledvinové kameny, cukrovka apod. Pokud nerespektujeme ani tato poselství
Šestý stupeň oslabení nastane v okamžiku, kdy imunitní systém už není schopen vylučovat toxické zplodiny z těla. Vznikají tak maligní i benigní nádory - ostatně i moderní medicína považuje tzv. toxickou teorii rakoviny za pravděpodobnou.
Sedmý stupeň oslabení je charakteristický především tím, že tělo již není schopno plnit základní funkce: podle čínského léčitelství sem patří především schopnost udržet moč a stolici, schopnost komunikovat atd.

STAROINDICKÉ LÉČENÍ

Systém čaker a nádí má svůj původ v áyurvédě, staroindickém léčitelství. Nápadně podobný pohled na >anatomii Systém energie podle ayurvédy je už i u nás znám nemalé skupině zasvěcených nebo alespoň obeznámených. Důvodem je, že praktická práce s čakrami může člověku výrazně prospět, aniž by musel vyhledávat odborníka. Čakry a nádí používá s velkým úspěchem i nemálo českých léčitelů. V tomto ohledu panuje všeobecná shoda, že samoléčení pomocí práce s čakrami může být prospěšné až do čtvrtého stupně oslabení imunity (dle staročínského léčení, které jsme představili minule). Podmínkou je, že známe (alespoň v základních obrysech) anatomi.

SPIRITUÁLNÍ LÉČENÍ U AZTÉKŮ

Zatímco staroindická a staročínská medicína jsou převážně o léčení energií, indiánské kultury Severní a Jižní Ameriky vycházely při léčení z úplně jiných výchozích principů.

Tento pohled na lidské zdraví je pro konvenční medicínu ještě nepřijatelnější. O jisté formě psychofyzické energie hovořil již Carl Gustav Jung, který, jakožto psychiatr, mnohé lékaře přesvědčil. Ale že by nemoci měly kořeny v záhrobí? To je pro lékaře naprosto nepřijatelné. Co je základem spirituálního léčení? Indiánský šaman při léčebném rituálu dosahuje extatických mentálních stavů, což je prokázáno nezávislými výzkumy (např. studie J. P. Bowlicse, amerického specialisty na paranormální jevy). Během těchto změněných stavů vědomí bojuje šaman se zlým duchem nemoci. Používá k tomu např. děsivé masky, chřestítka a bubny. Pro Evropana jsou tyto propriety vnímány jako něco hrůzyplného a negativního - to ovšem je i cílem. Šaman totiž chce dosáhnout toho, aby se zlý duch zalekl a opustil napadenou duši. Je schopen spirituální bytosti vnímat senzitivními smysly, stejně jako vyspělý jogín vidí auru člověka.

Konvenční lékař obvykle hovoří o bakteriích, virech, anatomických vadách apod. Můžeme říci, že i lékař má svůj svět, do něhož vstupuje pomocí mikroskopu, laboratorních či ultrazvukových vyšetření, rentgenových snímků apod., podobně jako šamani mají svůj svět zlých duchů a jogíni svět energetických blokád. Rozdíl je v jediném - šaman používá pro vstup do >svého světanáboženským<) střetem. Konvenční medicína (zvláště její fundamentalističtí stoupenci) se nám stále snaží vnutit utkvělou představu, že reálný je pouze svět bakterií, virů a tělesných pochodů. Pro šamana je však stejně reálný svět duchů, pro jogína svět energie.

Příčiny nemocí

Především je stále zřejmější, že nemoc začíná v mysli. To, co vnímáme jako tělesný nedostatek, je vždy jen vnější manifestací hlubší nerovnováhy systému těla - mysli. Ta existuje již dlouho před tím, než se projeví na tělesné úrovni, třeba ve formě stresu, strachu, negativních postojů a myšlenek, nerealistických iluzí a nesprávných způsobů vnímání reality. Ovšem i tyto charakteristické příznaky nerovnováhy mají své hlubší příčiny, tkvící v disharmonii nebo nekompletnosti našeho vnitřního, chcete-li, duševního života. Duše se díky nesčetným životním zkušenostem neustále vyvíjí a usiluje o naplnění svých potenciálů.

Růst a vývoj osobnosti k dokonalému zdraví a celistvosti většinou začíná jako pocit, že "něco není v pořádku" a člověk je lákán ke změně. Jsou-li tyto signály ignorovány, a ve většině případů tomu tak je, začnou se projevovat výše uvedené příznaky narušené integrity osobnosti. Ty pak vedou k neurotickému chování, emočním problémům a jiným druhům osobní nespokojenosti. Není-li zjednána náprava, začnou tyto problémy ovlivňovat i samotné tělo a vysílat signály: není-li stále potížím věnována patřičná pozornost a náprava, objevují se pak i pohybové problémy nebo bolest či skutečné utrpení. Většina příčin lidského utrpení tedy koření v neschopnosti či neochotě naslouchat svému nitru a reagovat na jeho signály.

Léčení

Všechno léčení začíná opět v mysli. Pokud jsou dnes nevědomé procesy přece jen více vnímány a stále více chápány, naznačují, že naprosto nezbytnou součástí jakékoliv léčby je propojení mentální a fyzické léčby. Vyléčit jen tělo je pro dosažení dokonalého zdraví nedostatečné, protože příčiny nemocí leží v hlubších, nevědomých úrovních. Léčba těla je jen vnější pomocí, náplast, obvaz, ale skutečná léčba nezačne bez zapojení hlubších, nevědomých procesů. Tato "povrchová" a často i povrchní léčba vyžaduje pozornost i energii, jenže skutečné příčiny nemoci zůstávají neodhaleny. A co je horší, léčení vnějšího tělesného příznaku může být z hlediska nastolení vnitřní rovnováhy spíše kontraproduktivní a po nějakém čase se příznaky objeví na jiném místě. Například se zbavíte pomocí pilulek bolestí hlavy, ale objeví se žaludeční vředy.

Léčení obvykle zároveň zasahuje tři úrovně - tělo, mysl, a duši, chcete-li to tak nazvat. Ta je nejdůležitější, ale všechny tři úrovně se vzájemně ovlivňují a podporují. Například muž, jemuž celoživotní sklon k hněvu způsobil rakovinu konečníku, může najít oporu a zmírnit své utrpení v podpůrném a milujícím vztahu a naučí se tak akceptovat vlastní zodpovědnost za to, co mu jeho celoživotní negativita způsobila. Pomocí pozitivnějšího přístupu pak třeba podstoupí operaci a uzdraví se. Podobně tak se žena, která žárlivě trpí mužovými úspěchy v práci, trápí a tloustne stále víc. Pochopí-li skutečné příčiny svých potíží, a začne-li mít ráda sebe samu, včetně svého těla, může pomocí zdravého stravování a pomocí jiných zlepšit svůj mentální stav a zbavit se obezity.

Kdo je odpovědný za zdraví?

Stále většímu počtu lidí je stále zřejmější, že každý člověk je především sám sobě zodpovědný za vlastní zdraví a duševní stav. Možná se některým z vás toto tvrzení bude zdát na první pohled příliš extrémní. Rozhodně je nesprávné z pohledu člověka, který nevěří v roli, kterou v řetězci příčin nemocí - tedy osobní světonázor a styl, chování, zdraví a následně nemoc - hraje podvědomí. V hlubším slova smyslu jen ten, kdo má nějakou nemoc, za ni opravdu může být zodpovědný. Není třeba, aby věděl, proč a jak ji dostal, stačí, aby si uvědomil svou moc jí zabránit nebo ji vyléčit, i když nezná detaily. Vše, co je třeba, je uvědomit si, že nemoc je skutečně uvnitř, ne vně jeho osobnosti. Být přesvědčen, že příčiny nemoci jsou někde vně člověka, je způsob, který nikdy nevede k vyléčení, protože podminovává vlastní sebeléčivé mechanismy.

Tato zodpovědnost je hlavním atributem smíření s podvědomím. Každý člověk musí nalézt tu správnou pozici v tanci na hraně mezi tím, co ví a co je bezpečné, a tím, co nezná a možná bezpečné není. Život jde ale dál a dokonce může být šťastný, i když člověk nezná odpovědi na všechny své otázky. Záhada je stále uvnitř a je naší zodpovědností, ne nepřítelem. Jak tenhle tanec zvládnout? Nejlepší metody jsou např. meditace nebo umění snít. Člověk se tak dostane do bližšího kontaktu se svým nitrem a může tak případnou nemoc nebo jiný druh disharmonie objevit velmi brzy. Existuje ale i mnoho dalších metod.

Tento druh osobní zodpovědnosti ale zahrnuje i infekční nemoci a nehody. Na nějaké podvědomé úrovni totiž člověk nějak ví o riziku, kterému se v různých prostředích vystavuje - ví dokonce i o tom, kdy mu spadne kámen na hlavu. Na stejné hlubinné úrovni člověk podvědomě "vybírá" způsoby, jak se těmto osobním nehodám vyhnout. Právě tak lze zvolit i nemoc jako způsob očisty a výstupu z hlubší negativní pasti. Například muž, který nenávidí homosexuály může zjistit, že dostal transfuzí krve AIDS. Hlasitý a necitlivý mluvka zjistí, že dostal zánět hlasivek. Vnitřní mysl nepracuje s emocemi a rozumovými argumenty, jako vědomá mysl, ale je stejně moudrá.

Toto vědomí plné zodpovědnosti lze někdy nesprávně použít k odsouzení sebe sama a vybudování pocitu viny na spáchání něčeho špatného a tedy z následné nemoci. Lze nebýt zodpovědný a přesto se neobviňovat z něčeho špatného? Jindy má člověk tendenci obviňovat a soudit druhé, a povyšovat se nad ty, kteří si "způsobili" své nemoci. Jindy může být člověk v pokušení připomínat někomu, kdo trpí nemocí, že si ji způsobil sám, ale to není právě správný a laskavý přístup, pokud si to onen nemocný neuvědomí svým způsobem, a pak mu to není třeba připomínat. Jestli to je nebo není jeho osobní zodpovědnost, není vaše starost. Co je vaší starostí, je, že byste mu měl pomoci jak nejlépe dovedete. Nakonec ani lékař přece nerozlišuje mezi svými pacienty ty, kteří si uvědomují, že za nemoc nesou vlastní zodpovědnost, a ty druhé, kteří si to neuvědomují.

Mimo běžný rámec medicíny

Alternativní léčebné směry, jako jsou psychická chirurgie, léčení rukama, modlitbou, homeopatie (pro některé nemoci) a akupunktura (pro anestezii) skutečně fungují, nejsou to žádné pohádky, a fungují velmi efektivně. Jsou na to spousty důkazů. Samozřejmě se na tomto poli vyskytují i podvodníci, kteří některou z těchto metod jen předstírají, ale řádné testy a pokusy byly podniknuty s poctivými léčiteli. Tyto způsoby léčení současná medicína nedokáže vysvětlit. Nevíme, jak léčebné procesy probíhají, ale tak, jak jsou praktikovány v nezápadních kulturách, vypadají bezpečně, s minimem vedlejších účinků a právě tak přirozeně, jako většina západních léčebných postupů. Psychická chirurgie (která je bezbolestná, rychlá a prováděná prsty nebo nesterilními nástroji) je asi nejzáhadnější. Sám jsem takovou operaci podstoupil a měl jsem možnost ji vidět u ostatních..

Je dobré mít na paměti, že ať už proces léčení probíhá kdykoliv, účastní se jej tři faktory: léčitel, léčený (pacient) a prostředí, ve které léčení probíhá. Všechny jsou důležité, i když jejich přínos tomuto procesu není stejný. Všechny tři jsou v procesu zahrnuty, ať se jedná o psychickou chirurgii, duševní léčení, intenzivní práci s tělem, spontánní případy vyléčení nebo léčení modlitbou.

Víme již, že v procesu léčení hraje ústřední roli léčený, pacient. Lidé se totiž v zásadě vždy vyléčí sami. Samozřejmě, že procesu léčení napomohou i další vnější prvky, jako jsou terapeutické pomůcky, léky, podpůrné prostředí (nemocnice, rodina, sociální podpora), a snad i rituál. To vše pomáhá spustit pozitivní očekávání léčené osoby. Člověk, který léčí (lékař, šaman, léčitel atd.) je obvykle nejviditelnějším aktivním faktorem, může ale ve skutečnosti být tím nejméně důležitým. Může to být prostě jen osoba, které léčený důvěřuje, nebo na kterého upne svou pozornost, nebo ten, který upřesní okamžik (teď!), kdy léčebný proces započal. Měli bychom si tedy řádně rozmyslet, komu chceme děkovat za vyléčení, nebo naopak koho chceme obvinit za neúspěch při léčení. Moudrý léčitel vždy přizná, že jeho role je v procesu léčení až druhořadá. Dokonce může váhat s označením sebe sama jako léčitele, i když někteří jiní toto označení bez váhání používají.

Moderní medicína

Moderní medicína se soustředila převážně jen na nápravu těla. Jen relativně velmi nedávno se někteří profesionální lékaři začali zabývat ideou, že důležitou, nebo dokonce i rozhodující roli příčin nemocí hraje mysl. Dobře jsou zdokumentované případy nevysvětlitelných a spontánních vyléčení, kterých jsou dnes desítky tisíc (a zajisté jich je ještě více těch nezdokumentovaných). Z lékařského hlediska jsou to "nehody nebo náhody". Důraz, který současná medicína klade na patologii, ač je její přínos poznání člověka neoddiskutovatelný, je dnes již neomluvitelný. Ponechává větší část problematiky zdraví nevysvětlenou a nezkoumanou. Přesto, anebo právě proto, se objevují nové a nové terapie. Většina z nich ještě nebyla dostatečně prozkoumána. Nevíme například, jak a kdy je nejlépe používat, jaké mentální a tělesné předpoklady vyžadují, jaké jsou jejich omezení a případné vedlejší efekty. Lze ale jednoznačně říci, že každý člověk musí přijmou plnou zodpovědnost za vlastní zdraví a může očekávat jen velmi omezenou pomoc od lékařských autorit a institucí, ať už konvenčních nebo alternativních. V průběhu času se medicína dostala stále více do role pouhého opraváře. Typický lékař sám sebe vidí jako opraváře auta: jeho prvotním úkolem je určit nemoc a opravit, co je vadné, místo aby pacientovi pomohl především nalézt samotnou příčinu nemoci. Pacient je často právě tak pasivní, jako kdyby byl automobil, a očekává se od něho, že svou spoluúčast na procesu léčby omezí na pokyny lékaře. Tento model opraváře se dnes sice pomalu, ale jistě mění. Za prvé, stále víc se uznává, že ti nejlepší lékaři (či psychologové nebo terapeuti) se účastní procesu léčby jako iniciátoři a rádci, kteří pacientovi pomáhají nalézt vlastní cestu k opětnému zdraví. Je to tedy pacient, ne lékař, který je onou aktivní a nejzodpovědnější částí procesu léčení. Za druhé, zdraví a cesta ke zdraví jsou dnes chápány stále víc jako aspekty osobnostního růstu a zrání, ne jako pouhá náprava. A člověk roste a uzrává po celý život, ne jen v období tělesných či mentálních krizí, jako jsou nemoci.

VYUŽITÍ NOVÝCH TERAPIÍ

Nové terapie slouží tedy nejen k vyléčení nějakých nemocí či potíží, ale jako cesty k plnějšímu a zdravějšímu stylu života. Jsou tu, aby nám pomohly uvědomit si vlastní psychický i tělesný stav, přijmout za to zodpovědnost, a začít se propracovávat do hlubších částí mysli. Pokud tak lépe pochopíme její zdroje a také možnosti změny chování a postojů, pochopíme snad také to, co nás chce nemoc naučit. Jste-li doopravdy nemocni, zkuste si občas připomenout, že jste nemoc dostali z velmi dobrých důvodů. Mohu osobně potvrdit pravdivost a hodnotu této rady. Okamžik, kdy jsem přestal být obětí prostředí, sociálních podmínek, nešťastných okolností a činů jiných lidí, a převzal jsem za sebe a svůj zdravotní stav plnou zodpovědnost, byl skutečným přerodem v mém životě.

Nemoc není něco "špatného", s čím je třeba bojovat a co je třeba "zabít". Proces léčení není vojenská bitva, kde prohra je konec všeho. Naopak, je to něco, co žijeme a z čeho se učíme, tak jako z jiných situací a událostí našich životů. Milenci, přátelé a společnost celá mají své představy a ideály, jak nám v nemoci pomoci. "Vyléčit" vás z nemoci je prvotním cílem lékařských profesionálů. Jejich pomoc může být v pořádku, ale co nejrychlejší odstranění symptomů bolesti není vždy ta jediná možná a nejlepší forma pomoci. Jako vždy a v každé obtížné situaci se můžete zeptat: "Co mi ta nemoc chce říci?" Zjistil jsem, že nejen nemoc, ale i odpověď na tuhle otázku mé nitro zná. A jako vždy, nikdy není až tak daleko. Dokážete přijmout nemoc jako moudrého učitele? Dokážete v sobě nalézt dokonce i vděčnost za nemoc? Dokážete-li tento jednoduchý krok učinit, pak se před vámi otevřou dveře k většímu a hlubšímu druhu vědomí. Odpovědi na otázky budou přicházet snadno a vždy, když je budete potřebovat. Vydáte se na cestu k další a další důležité lekci vašeho života, abyste tak v procesu zmírňování utrpení opět našli své zdraví a sebe sama.

DUCHOVÍ LÉČENÍ

Při duchovním léčení se zabýváme silami a energiemi, které nejsou viditelné našima očima, ale přesto existují a jsou proto účinné a zřetelně pociťovatelné. Jsou to energie a duchovní síly kosmického původu. Byly vytvořeny jako výraz Duchem Svatým kosmického Krista. Pravé duchovní léčení je zásadně božského původu a uskutečňuje se za spoluúčasti duchovních zprostředkovatelů - tedy duchovních, z druhého světa pocházejících lékařů a vědců, jakož i jiných duchovních světelných bytostí a pomocníků. Na úrovni zemské pracuje osoba duchovního léčitele jako nástroj lékařů z druhého světa.

Duchovní léčení se odehrává na zcela jiné úrovni, která nejenže zasahuje hluboko do atomové a molekulární roviny a tím vyvolává změnu buněk, nýbrž také do diagnostické úrovně, hluboko do našeho podvědomí a tím do duševních struktur. Umožňuje tím harmonizaci všech rovin až do oblasti tělesné. Proto mnoho osob vyhledávajících léčení, s nemocemi, diagnostikovanými lékaři jako "nevyléčitelné", nachází často pomocí duchovního léčení zlepšení nebo dokonce vyléčení. Měla by se vyvíjet harmonická spolupráce v duchu poznání holistické celistvosti, jako výraz nemoci a tudíž k dobru zdravotnictví a osob hledajících uzdravení.

KDY MŮŽE POMOCI?

V zásadě lze vycházet ze skutečnosti, že každý druh nemoci je možno léčit duchem, avšak ne každý pacient může být a také bude vyléčen, dokud existují karmické a tím i duchovní důvody proto, aby nebyl vyléčen, neboť svou nemoc potřebuje jako "pomoc rozvoji" svého poznání a pokroku. Léčení duchem je často dlouhá cesta a zřídka se někdo vyléčí okamžitě, což je většinou možno pouze s pomocí osoby vyhledávající vyléčení, nebo když jeho karma je vykoupena. Často se provádí při prvním léčení nejprve celkové harmonizování, "namočení" starých zkostnatělých vzorů a energií, aby se člověk jednodušeji dostal zpět do "řádu".

SMYSL NEMOCI

Často je možno vyléčit pouze tělo, a i to jen na určitou dobu. Lze léčit i emoce, například deprese a strachy, ale ani to není vždy na dlouho. Léčíme-li ale jak tělo tak i duši, celou emocionální a i duchovní a tudíž celou spirituální úroveň, zasáhneme a léčíme člověka v jeho nejhlubším nitru. Takové léčení je trvalé a podporuje rozvojový proces zpět ku světlu a nejen v tomto životě! Předpokladem pro takovýto celistvý, nebo i jen částečný léčebný proces je otevření a důvěra, tudíž vlastní vnitřní aktivace. Tento proces pak povede do zřetelné proměny, která musí být osobou vyhledávající léčení podporována změnou jejího dosavadního chybného chování, což koneckonců vedlo k této nemoci. Taková katarze znamená pochopení a poznání dosavadního chování, a to nejen v hlavě, ale i činem. To znamená zároveň úsilí ovládnout vlastní JÁ - obětování všeho dosavadního způsobu života, který mylným životním stylem duchovního druhu podporoval takovéto onemocnění. Duchovní léčení je vždy uvedením do původního stavu - nebo alespoň pokus o to - naší duchovní a tudíž božské jednoty. Neboť duchovní léčení obsahuje ve skutečnosti mnohem více než ošetření a zásah na fyzické úrovni, na které není možno zachytit většinou podstatu nemoci nebo něco z ní. Pro nemoc a léčení je vždy nutný předpoklad, že se dají znovu do pořádku existující poruchy s okolím a s vlastním JÁ, s ohledem na faktory, které jsou hlubším podkladem utrpení, aby se rozpoznal samotný smysl každého individuálního onemocnění.

NEMOC SI TVOŘÍME SAMI

Jak víme, v každé myšlence je energie. Je to duchovním zákonem a skutečností, jak si každý z nás již mohl vyzkoušet na vlastním těle při emocionálních zatíženích. Jsme to my sami, kteří často zbytečnou starostlivostí, nenávistí nebo nepřejícností, závistí, strachem, vztekem, ale i přílišnou chtivostí žít, působíme na naše tělo. Děje-li se to delší dobu nebo dokonce stále, onemocníme. Bůh nám neposílá - jak se mnozí mylně domnívají - nemoc kvůli naší vině, jako trest. My sami si ji vytvoříme svévolným chápáním života, které nás stále více vzdaluje od NĚHO a tím pádem od našeho uzdravení. My sami jsme "dílnou" štěstí nebo neštěstí, našim myšlením nebo konáním - pro tento, ale hlavně pro náš následující život. Při duchovním léčení se musíme "stát dětmi", abychom mohli přijmout duchovní dobro léčení. Pomýšlení na starosti a stálé přemýšlení o vlastní nemoci během léčení, nedůvěra vůči léčiteli, strach před duchovním světem nebo dokonce vůbec před uzdravením (mnozí lidé ve skutečnosti vůbec nechtějí být vyléčeni, neboť mají díky nemoci mnohé výhody a mohou na ni svádět svou pohodlnost a strach před životem), skepse a zloba během léčení jsou zábranami, které se staví proti účinku uzdravujících energií a mohou vytvářet dodatečné blokády, nepřekonatelné pro léčitele a léčivý proud. Ani sluneční světlo, které existuje vždy a jehož teplo na nás stále vyzařuje, nás nezasáhne, když se proti němu chráníme, tedy spustíme jakési "vnitřní žaluzie". Musíme se naučit a stále se učit otevřít se MU zcela v naší důvěře.

CITOVÉ BLOKÁDY

Avšak ne v každém případě je to chybějící důvěra, která brání úspěchu v léčení. Také citové blokády zde mohou stát v cestě. Mnozí lidé mají ve vztahu vůči sobě sklon k pocitu méněcennosti a k takovémuto komplexu, na druhé straně ale i přecenění sebe samotného a k nafoukanosti vůči druhým lidem. Jestliže stojí: "Miluj bližního svého jako sebe samého," znamená to, že se naučíme přijmout nás samotné v lásce i s našimi slabostmi - bez pocitů viny a bez strachu před božským trestem. Ty neexistují, protože náš Otec v nebi je jen láska, a láska netrestá a ani to nechce. Byl by to paradox. My sami se trestáme. Naučit se přijmout nás samotné, tak jak jsme, mít více trpělivosti s námi samými a s našimi vlastními slabostmi, to zároveň znamená být láskyplnější a pozornější ve styku s druhými, naučit se pomocí druhého a přes něj přijímat lépe sami sebe a milovat se. Naučit se milovat znamená rovněž nalézt JEHO, vnitřního Krista v nás a v druhých, takže koneckonců my se nalezneme v druhých pomocí lásky - pomocí JEHO a v NĚM.

DUŠE JE VÝRAZEM ENERGIE

Nejprve neonemocní naše tělo nebo orgány, nýbrž něco není v pořádku s naším rozpočtem energie a tím ve vědomí. Poruchy na těle, tedy NEMOC, jsou vždy výrazem chybějícího uvědomování si celistvosti a z toho vycházejícího pole napětí mezi skutečností a iluzí, které se pak zobrazují v hospodaření s energií těla. Člověk je ve vlastním slova smyslu inkarnovaný "princip vědomí" rozděleného ducha, který v každé individální formě zjevení (jako lidská bytost) tak přilnul k sebou samým vloženému vědomí (ego), že stále více bloudí ve svém vlastním, jím vytvořeném labyrintu. Čím více si nyní toto zblouděné vědomí duchovního a tudíž božského původu a zapletení do sebe samotného zvykne na omyl své oddělenosti (vytvořené jím samotným), tím popleteněji, odcizeněji a ustrašeněji prožívá sám sebe, tento princip vědomí zde na Zemi. Výraz jeho zmateného vloženého vědomí se ještě k tomu rozpoltí svým bytostním jádrem duševního výrazu, jakož i jádrem osobnosti a tím svou strukturou osobnosti, která se více či méně prokazuje navenek.

Jádro osobnosti obsahuje všechny sklony a talenty převzaté z bývalých životů (inkarnací), tedy vše to, bylo získáno zkušeností a uvědomováním si. Tyto slouží jako základ nabytých psychických a fyzických struktur, jako např. jazykové, muzikální, technické, matematické či umělecké vlohy. Jádro osobnosti nebo osobnost člověka se vytvářejí z toho, co zde na Zemi v tomto životě - vědomě či nevědomě - přebírá a zpracovává. Tedy vše, co v tomto životě může být získáno jako zkušenost nebo napodobováno. Ne naše vědomosti vložené do paměti, nýbrž především celistvě přijaté vzory životních zkušeností, které se zase smíchají se zkušenostmi jádra osobnosti, budou pak přenechány v duši jako dojmy v novém kreativním vzoru. Duše je v podstatě duchovním - ale proto ne méně svatým - dárcem a zásobárnou informací, sbírající a skladující zkušenosti z minulých životů a zároveň nám také slouží jako ukazovatel směru v tomto životě. Rovněž by se to dalo popsat jako PROGRAM, který je celistvě ve všem, neboť duševní energie či tento PROGRAM se vyjadřují krví (jako síla ód) a ta zásobuje celé tělo až do nejmenší buňky. Informace krve se vracejí zpět do tzv. astrálního těla. Tím se astrální tělo stává energetickou jednotkou, která se po smrti naprogramuje nebo "vyhoupne" do jedné z (7) duchovních úrovní, které jsme naším životem a z toho sebranými zkušenostmi vytvořili jako naše vědomí, tedy na úroveň, na které nyní žijeme. Duše není zde nebo tam, nýbrž celistvým výrazem veškeré energie, popř. vibračních úrovní, jakož i hrubělátkového, éterického, astrálního, ale i mentálního těla. Všechna emocionální vzrušení, všechny pocity a dojmy, ukazující se jako celkový výraz naší časové náladové situace, mají vibrace a tím i vyzařování. Celkový výraz takovéto vibrace je v esoterické terminologii znám pod pojmem AURA. Toto vyzařování účinkuje jako vibrace na duši a ukládá se tam do paměti.

VZNIK ENERGETICKÉ BLOKÁDY

Napětí mezi jádry podstaty a osobnosti mohou vést ke konfliktům, které se pak vyjadřují jako energetické procesy mentálního, ale především také astrálního druhu, aby vyvstala řešení nebo vykoupení. 80 % všech tělesných poruch a onemocnění pochází pravděpodobně z tohoto pole napětí. Duše se stále pokouší prosadit své životní téma naprogramované na tento život a do dnes prožívaného života za účelem svého vlastního rozšíření vědomí. Neposlouchá-li nyní osobnost tomuto našeptávání duše, např. protože příliš silné emocionální energie tyto překrývají, začínají se vytvářet tímto třením pole napětí mezi duší a osobností energetické blokády, které víceméně svazují celkové plynutí životních energií a soustředí je. Platí starý zákon a moudrost, že každou myšlenku, každý pocit následuje energie. Tím ovlivňujeme nejen sebe, ale i ostatní. Nevyřeší-li se takováto soustředění ve formě energetické blokády, postupně vyvstane energetický deficit na jedné straně a přebytek na druhé. To ovlivňuje pochopitelně nejen buňky našeho těla, nýbrž také celou atomovou a molekulární strukturu hluboce do takzvaných jemnělátkových oblastí. Vše začne vibrovat v disharmonii - "chemie" těla neladí. Samozřejmě je nutno zde uvedené názory chápat jako základní princip, jenž je třeba podrobně diferencovat. Snad to ale stačí k lepšímu pochopení vztahu ENERGIE a NEMOCI. Tělo je vždy nástrojem hlavy, neboť zde se scházejí všechny nervy v "mozkovém computeru". Mozek je "spínací stanicí" všech mentálních a astrálních citových dojmů, napětí a jejich nervových vlivů. Všechny informace vycházejí odsud přes éterické (jemnělátkové) nervové tělo a celým tělesným systémem nervů dále na všechny tělesné buňky. Jestliže není v "mozkovém computeru" něco v pořádku, plně platí: člověk je to, co si myslí. Duch vytváří materii. Tělesné nemoci jsou symptomy, jejichž původy lze ukázat jako duchovně chybějící vědomí života

Vytisknout